Samojedi – severští tažní psi

Samojed patří do skupiny severských tažných psů špicovitého původu. První zmínka o těchto psech se objevila již roku 1698 v cestovních zprávách, kde se o nich hovořilo jako o tlustokožných psech ze severu Ruska. Jméno získalo plemeno od Něnců, kmenů příslušejících k uralské etnické skupině, kterým se dříve říkalo Samojedi a Juraci.

Tento svérázný a nesmírně odolný národ obýval oblast od pohoří Ural až po tok řeky Jenisej. Byli to především lovci a kočovní chovatelé sobů, kteří své psy používali jako pomocníky při lovu, při hlídání stád sobů a v případě kočování je zapřahali do saní.

Nemalou úlohu hráli psi i v životě dětí, kterým byli nejen milými kamarády, ale sloužili i jako živá přikrývka v mrazivých dnech a jejich srst se používala na výrobu oděvů.

Na rozdíl od jiných plemen severských psů nebyli samojedi nikdy nuceni přebývat pod širým nebem na sněhu a ledu. Něnci si svých psů nesmírně vážili, byli si dobře vědomi toho, že bez těchto psů by byla jejich existence zhola nemožná. Proto brávali psy do svých stanů a péče o ně se téměř rovnala péči, kterou věnovali dětem.

Vzhled samojeda je velice atraktivní. Samojed je elegantní arktický špic, často nazývaný “usměvavý bílý pes“.

Je zosobněním krásy, ostražitosti, síly, čilosti, důstojnosti a půvabu. Jeho největší ozdobou je bezesporu jeho dlouhá, sněhobílá nebo smetanová srst a charakteristický úsměv, způsobený zdviženými koutky.

Mimořádná je u tohoto plemene povaha. Díky tomu, jak Něnci opečovávali předky našich psů, máme nyní psy silně fixované na člověka, kteří nevědí, co je útočnost nebo agresivita vůči komukoliv. Jsou milí a přátelští nejen ke sým lidem, ale i k cizím a zejména dětem, od kterých si nechají líbit téměř cokoliv.